Také se Vám stává že jedno říkáte a uvnitř si říkáte, že byste to řekli jinak. A ještě navíc se tváříte úplněne jinak než byste chtěli a už vůbec ne v souladu s tím co řešíte. Mě se to někdy stane také. neděje se to jen nám s ADHD ale všem lidem. Je dobré se vždy tvářit v souladu s tím, v jaké jsme situaci nebo situaci jakou chceme navodit. A to je také velmi důležité. Představte si že jdete žádat šéfa o zvýšení platu, jak se u toho budete tvářit? Někteří sebevědomější se budou tvářit usměvavě, jistě budou mluvit nahlas a dokáží svou práci prodat. S největší pravděpodobností mu takové chování zvýšení platu přinese. A Ty z nás co trápí úzkost, ADHD, závislost a má deprese jim budou tiše závidět. Jó, komunikace není žádný med.
Zmírňujeme.
Málokdo z nás je rád ve sporu a snaží se mu vyhnout nebo ho alespoň zmírňovat. Zmírňujeme různě. Volíme smířlivý až podbízivý tón hlasu, může nás zradit i tréma a hlas se nám roztřese. Ale. Pokud chceme dosáhnout svého, měly bychom se tvářit tak, jak vyžaduje situace. Prostě tvářit se přiměřeně k tomu co řešíme. Možná že jste sami zažili situaci, kdy Vás čekalo nepříjemné jednání a měli jste z něj strach. Strach tak velký že jste se začali chovat rozlobeně a i třeba mírně křičeli a ten, se kterým jste mluvili se nečekaně choval přívětivě. Pak jste se cítili jako nastartovaná lokomotiva a nevěděli kam s párou. To souvisí s naším předpokládáním a očekáváním, o tom ale jindy.
Příklad, jdeme vrátit do obchodu boty, které nám jsou malé a prodavačka se tváří nepříjemně, mnohdy se začneme smířlivě usmívat v bláhovém domnění, že nám prodavačka spíše vyjde vstříc. Ne. Abychom boty co nejdříve vyměnily, měli bychom se přestat na takovou prodavačku usmívat a jasně říci „chci ty boty vyměnit“. Jasně, pokud na to máme nárok. Prostě patřičný mimoslovní projev.