V následující sérii článků se budu věnovat komunikaci. Jejím základním pravidlům, tak aby komunikace byla efektivní, nemanipulující a vedla k cíli. My s ADHD můžeme mít s komunikací problémy. Série článků se bude věnovat komunikaci řečí ale i neverbální komunikaci, která je stejně významná. Moje postřehy by Vám mohli pomoci dobře komunikovat, nebo se nad svým komunikačním stylem zamyslet. No, pro nás s ADHD může být někdy těžké se na chvíli zastavit a zamyslet se, aniž by nám v hlavě nelétalo spousty dalších věcí.
Komunikujeme pořád.
Pro začátek jeden důležitý bod: Není možné nekomunikovat! Komunikujeme stále, ať chceme nebo nechceme. Vzpomeňme si na svá léta,když nám bylo náct. Přišli jsme ze školy a museli jsme dát najevo, že všichni okolo nás nás nezajímají a jsou nevýslovně trapní a nemožní. Tak tedy, abychom dali jasně najevo, že nechceme komunikovat jako první bouchneme dveřmi a školní taška, která je samozřejmě nemožná letí na zem. Když se zouváme a nejde to a stojíme na jedné noze zasyčíme nějakou nadávku. Procházíme kuchyní a velmi křiklavým pohledem jinam dáváme posádce kuchyně opět najevo jak nekomunikujeme. Když takto nekomunikujícně dobudeme dveře svého pokoje, bouchneme opět. Pak ti v kuchyni již slyší hlasitou hudbu, tedy z dětského pokoje.
No, a jak tady to naše komunikování vidí Ti, kteří u toho byli? Co se dozvěděli z naší nekomunikace? No, nezdá se to, ale hodně. Nejprve rána dveří, „už je doma naše kočička.“ „A nemá dobrou náladu“, rodič už asi předpokládá, že ptát se na školu je zbytečné, „NIC“. Zároveň rodič bilancuje svá jalová léta. Je to jedna ze základních spravedlností vesmíru, že to co jsme dělali my rodičům, nám bude se stoprocentní jistotou vráceno. Ale zpět, rodič se také dozvěděl, že by náš potomek rád komunikoval, ale neví jak na to. Tady je krásně vidět jak se nemusí otevřít pusa a přesto praktikovat poměrně čilou konverzaci.