Většina z nás se několikrát za den nahněvá, na sebe, na někoho jiného. Hněv může velmi lehce způsobovat úzkost , deprese, zvyšovat projevy ADHD nebo zhoršovat náš boj se závislostí. Některé z nás povzbudí hněv k akci, začneme razantně jednat, změníme hlas, někdo křičí nebo začne mluvit nadmíru spisovně, jak kdo. Taky trochu zčervenáme a naše tělo se připraví na boj nebo útěk. Zvýší se nám tepová frekvence, zrychlí dech a odkrví se periferie našeho těla, to znamená že se nám odkrví ruce a nohy. Krev se totiž hrne do důležitějších orgánů, které potřebujeme pro zmíněný boj nebo útěk. Také se nám trochu zúží zorné pole a náš sluch je více zaměřený na zdroj nebo objekt hněvu. Tu úzkou zaměřenost my s ADHD známe, že? Prostě neslyšíme stejně jako když nejsme nahněvaní. No, je toho celkem dost co náš mozek musí při našem hněvu zvládnout a zařídit.
Do zbraně!
My úzkostnější se spíš stáhneme do obrany než do boje. Může se nám rozklepat hlas, začneme rudnout, zapotíme se a v žaludku se nám projeví úzkost. Pokud se nenaučíme dát najevo svůj hněv vůči lidem, kteří nás osočují, nebo dělají či nedělají něco co nás vytočí budeme se dostávat do spirály, která nás může dostat do situace kdy ztratíme autoritu a budeme se permanentně bát a necítit se dobře.
Když se mi v komunikaci s druhým člověkem něco nelíbí, je pro nás nejlepší reagovat co nejrychleji po události, která nás rozhněvala. vyjádřím to co nejdříve nejlépe ihned. Neuhýbám očima, vím že je to těžké, pokud pohled do očí je pro nás těžký, dívejme se partnerovi na kořen nosu. Já jazykem řekněme partnerovi, co se mi nelíbí, co mi vadí. Opět ne s postojem pistolníka. Dodám a popíšu i doprovázející nepříjemné pocity. Například: „ nelíbí se mi, že o mě tvrdíš, že jsem líný, ponižuje mě to, nemluv o mě jako o líném“ A patřičně se u toho tvářím, tedy rozhněvaně a nespokojeně. K tomu tváření se ještě vrátím v příštím článku.