Každý z nás, a je jedno zda trpí v dospělosti ADHD chce být vnímán podle svých představ. Chce mít od okolí jistou dávku uznání a být vnímán jako dospělá a vážená osobnost. Pokud se nám to daří jsme se sebou spokojení, je nám mezi lidmi dobře. Je nutné aby jsme to měli na paměti když mluvíme s jinými lidmi. Věřte nebo né, oni chtějí zažívat to samé co mi. Chtějí aby jsem jim dali najevo, že je uznáváme, máme vůči nim respekt a zajímají nás jako lidé a zajímají nás i jejich názory, postřehy. Na oplátku od nich dostame většinou to samé a bude nám dobře. My s ADHD po tom toužíme také.
Touha.
Měli bychom mít tyto naše touhy na paměti v komunikaci s druhými lidmi i dětmi. Pokud mi někdo prokazuje tu výsadu a chce mi něco sdělit nebo se svěřit měli bychom to brát vážně. Dát tomu člověku trochu ze svého času a své pozornosti. A neustále se pokoušet vžívat se do pocitů toho, s kým mluvíme. Krom toho, že mu díky vciťování můžeme lépe rozumět a pochopit ho, získáme jeho důvěru. Tedy, když někdo něco povídá tak to nezlehčuji, i když je to pro mě nějaká lehká věc, nebo záležitost. To co já považuji za banalitu, může druhý prožívat jako velký problém. Například pokud se někdo bojí návštěvy u zubaře místo odpovědi „to nic není“, odpovědět „chápu, že se bojíš“, nebo „já bych se bál také“.
To vžívání se do kůže druhého člověka můžete brát třeba jako návštěvy cizích vesmírů. Těch vesmírů je tolik jako lidí na světě. Tak jak vnímám svět já, ho jiní nevnímají. Například takový západ slunce. Někomu to přijde jako vrcholně romantický okamžik, druhý si myslí, že už je pozdě a měl by jít spát a třetímu je úzko, že končí den. Berte vžívání se do druhých jako dobrodružství a výsadu být přizván do jiného vesmíru.