Komunikace má ať chceme nebo nechceme nějaký výsledek. Něco si z komunikace vždy odneseme. Může to být rada, postřeh, může to být pocit nebo nálada. My s ADHD na důsledky komunikace můžeme být náchylnější k bouřlivějším reakcím a na výsledky komunikace. To se týká veškeré komunikace, verbální tedy takové při které mluvíme i neverbální a to je ten zbytek co komunikace zahrnuje. Do té neverbální patří posunky, gesta rukou, postoje i oblečení. My s ADHD bychom si měli uvědomovat svoji tělesnost, hýbeme se trochu rychleji, rychleji mluvíme, někdy o tolik rychleji, že se hlava diví co huba kecá.
Navrhujme řešení.
Komunikace má vždy vést k nějakému cíli. Ano, můžeme namítnout, že někdy si povídáme jen tak pro radost s tím s kým mluvíme. V tom případě cílem komunikace je příjemný pocit ze společnosti druhého člověka nebo dalších lidí účastnících se komunikace. Měl bych tedy člověku, který mi něco sděluje nabídnout i nějaké řešení. Tím může být i zmíněný pocit milého rozhovoru. Vícekrát ale komunikujeme v jiných souvislostech a jiných situacích, a to v práci, na úřadech, mluvíme s dětmi, rodiči.
Při komunikaci se může stát, že nevím co odpovědět, nabídnutým řešením může být i odpověď „Nevím“, to je svaté právo každého z nás! Sice společnost nás nutí být dokonalými, ale tak to není. Nikdo neví vše, nikdo také vše nevyřeší. Odpovědí může být i informace, že mě jeho sdělení nezajímá. Není na tom nic špatného, pokud to řeknu slušně. Vždyť poslouchat ho by bylo celkem pokrytecké. Samozřejmě vhodným způsobem, například odpovědí „to není moje parketa“, nebo „to jde mimo mě“. Já osobně mám souseda, kamaráda. Rád si s ním povídám, ale ne o zemědělské technice, kterou on miluje a furt o ní mluví. Tak jsem mu řekl, že mě to nezajímá. Neurazil se, ale bohužel mluvil dál:-). Prostě komunikaci nějak uzavřít, předejdeme tím spousty problémům. Minimálně ale tomu, že nebudeme poslouchat něco, co nás nudí, ale druhého neurazíme.