Komunikaci se nedá vyhnout a dokonce není ani dobré se komunikaci vyhýbat, je to zbytečné, nejde to. I když ADHD nemáme. I kdybychom se sebevíc snažili budeme vždy nějakou formou komunikovat. Ať s hlasem nebo bez hlasu, pořád. Komunikujeme, i když nic neříkáme. I když se koukáme jinam, stále je to komunikace a něco pohledem do dálky sdělujeme. Třeba nezájem. Pro nás s ADHD je znalost komunikace zvlášť důležitá.
Vnímám se.
Pro dobrou komunikaci je důležité jak se chovám, jak se hýbu, stojím nebo sedím. To vše je komunikace. Pro začátek je dobré si například představit, jak bych já nechtěl, aby se choval druhý, když s ním mluvím. Jak by mi vadilo, kdyby seděl jako já, jak by mi vadilo, kdyby dělal posunky jako já.
Je dobré si sebe při komunikaci uvědomovat. Co je ale velmi důležité? Uvědomovat si že součástí komunikace je to co víme, ale i to co si myslíme, že víme. Co a jak předpokládáme a jak si to následně vysvětlujeme. Komunikaci totiž naše předpoklady ovlivní. A mohou je ovlivnit jak v dobrém, tak i ve zlém.
Představte si že jste nekuřák a na druhé straně ulice vidíte člověka, který jde do trafiky. Za chvíli z ní vyhází. Co všechno si o tom člověku budete myslet? Že je to kuřák a jde si koupit cigarety, že mu doma musí smrdět záclony kouřem. Pokud jste manažer, říkáte si, že je v práci málo výkonný, protože si stále dělá pauzu na cigaretu. To vše a ještě jiné nás může napadat. A to vše může komunikaci s takovým člověkem ovlivnit.
Takže kdybyste byla žena, která jde na první rande, nemáte ráda kuřáky a z toho pána co byl v trafice by se vyklubal pán se kterým jste se měla setkat. Co by se stalo? Možná by jste rande vzdala, možná by jste na něj šla, ale pán by měl pramalé šance. Škoda, pán možná šel do trafiky jen pro větrové bonbóny. Stále si uvědomujme co doopravdy v komunikaci vidíme a co slyšíme a oddělujme co si myslíme že vidíme a myslíme, že slyšíme.