I když si sebevíc přeji komunikovat a neovlivňovat, nepodaří se mi to. Ať ADHD mám nebo nemám. Vždy svým chováním ovlivňuji. A na víc nejen že ovlivňujeme druhé svým chováním a mluvením, jsme sami ovlivňováni komunikací s jiným člověkem nebo jinými lidmi. Je to tak. Dokonce i když s nikým přímo nemluvím jsem okolím ovlivňován. Představte si když třeba vidíte před obchodem dav lidí, co všechno Vás napadne a jak různě na to můžete reagovat. Někdo z nás si odfoukne a řekne si „tam nepolezu, je tam nával“, někdo jiný z toho davu dostane strach a třeba se dokonce i zapotí a nebude mu příjemně. Nedej Bože, aby nás ten dav dokonce sledoval, to s námi zamává určitě. Nejen my s ADHD bychom si ovlivňování hlídat.
Jeden na jednoho.
Stejně tak to je i když komunikujeme s jedním člověkem. Jsme ovlivněni tématem konverzace, místem, například sdělení jiného člověka budeme vnímat jinak, když na nás bude mluvit v čekárně u zubaře a zase jinak při setkání v kanceláři šéfa. Ovlivněni budeme tónem hlasu komunikačního partnera, hlasitostí a rychlostí jeho mluvení. Celou komunikaci značně ovlivní i naše očekávání které máme, které má z konverzace vzejít.
Ovlivní nás jak je oblečený, jak sedí nebo stojí, ovlivní nás i to jak sedíme my, Jestli nás posadil někam do kouta, nebo sedíme čelem k sobě. Ovlivní nás i osvětlení při kterém komunikace probíhá. Tak mě napadá, že se lépe popisuje jak jsme ovlivňováni, než popis toho jak ovlivňujeme sami.
Tím jak mluvím, nadšeně nebo smutně, vážně nebo prosebně, ovlivňuji. Budu se vždy nějak chovat, ale abych ovlivňoval a Ne manipuloval vždy budu jasně říkat, co chci, aby si druhý z mého povídání vzal. Bez zastřených informací. Například je dobré, když budu mít pocit, že mi druhý nerozuměl, nebudu otáčet oči v sloup, ale rovnou se ho zeptám „rozuměl jsi mi?“, „chápeš, co chci říct?“. Ovšem klidnou otázkou, ne jak pistolník. Partner by mohl mít strach a neposlouchal a nevěnoval pozornost tomu co konkrétně sdělujeme.